Vysokoškolský odborový svaz České zemědělské univerzity (VOS)

Kdesi uprostřed jihočeských lesů se schovává krásný rybník, který se každé letní prázdniny promění v moře. Po tomto moři se dá doplout do zátoky, kterou stateční námořníci znají pod jménem Sluneční zátoka. Sluneční zátoku za více jak 40 let její existence objevily tisíce námořníků, aby se po třech dobrodružných týdnech vraceli zpátky do „normálního“ světa „za silnicí“ naplněni nezapomenutelnými zážitky a vzpomínkami. A aby se tam vraceli znova a znova, dokud neskončí jejich dětství, a i pak na Sluneční zátoku vzpomínali, neboť kdo strávil ve Sluneční zátoce krásná léta svého dětství, nemůže již nikdy zapomenout. A když sami dospějí a jejich děti dosáhnou „táborového“ věku, nejmladší plavčíčci rozechvěni očekáváním z vyprávění svých rodičů stojí poprvé na louce, jejich prvého dne tábora, jejich první Sluneční zátoky, aby poprvé uslyšeli hlas velícího admirála „Vítám vás ve Sluneční zátoce, nejkrásnějším místě na světě“. Tak většina z nich zde, v podmanivém táborovém prostředí, prožije letní časy svého dětského věku, zažije neuvěřitelná dobrodružství až jim, jako ostříleným kadetům, nastane poslední večer posledního běhu, kterého se pro svůj věk ještě mohou zúčastnit, a admirál jim při svíčkách či při ohníčku v přístavu nebo v loděnici přečte něco z tajemných textů Modrého stínu nebo Ostrova dětství a hovoří k nim o tajemství Sluneční zátoky, o konci jejich dětství a jejich další cestě životem a o Sluneční zátoce v srdci. Tak se uzavírá jeden koloběh, aby jiný začal.